Šťastný Nový rok

Tak, už to je nějaká ta chvilka, co jsem naposledy něco napsal a mám pro to dva důvody. První je již zmiňovaná lenost, no a druhý je teď opravdu jen to, že jsem neměl čas. Jak je asi známo spoustě lidí, většina Japonců vánoce neslaví, takže to pak dopadá v některých případech (jako například v tom mojem), že chtějí, aby jste pracovali i v týdnu před novým rokem a to jsem taky dělal, až jsem nakonec včera profesorovi napsal na můj stůl zprávu, že tam dneska a zítra rozhodně nebudu (on už totiž v dobu, kdy jsem odcházel byl několik hodin doma :-D). Tak jsem došel domů, snědl večeři, popovídal si s rodičema a přítelkyní na skypu a usnul do čtyř odpoledne dalšího dne, tedy 31. Alespoň ale můžu říct, že jsme si užili s ostatními studenty z Evropy a některými i z Ameriky a Asie pěknou Štědrovečerní večeři, kdy každý donesl nějaké klasické jídlo vánoční z jeho vlasti (pokud ho dokázal udělat a sehnal suroviny) a pak jsme to večer najednou všichni snědli. Moje rybí polívka a smažený losos (kapra jsem nesehnal a Koi kapra mi nedali) slavili úspěchy. Jen bramborový salát jsem musel dojídat několik dní poté :-D.

No, ale teď abych se vrátil k něčemu příjemnějšímu. Před vánoci jsme měli zase výlet z předmětu japonská kultura A a jeli jsme se podívat do hradního města Shiroishi. Bohužel jsme den předtím ještě měli Gyoza (nebo jak se to píše a je to čínský, masem a zeleninou plněný, smažený či vařený knedlík) párty v laborce, a poněkud jsem to přehnal jak s jídlem, tak s pitím, tak mi po dlouhé době bylo ráno blbě a v podstatě mi to vydrželo až někdy do odpoledne. Takže fotky asi nebudou nic moc...:-D

Když to vezmu postupně, tak prvně jsme se byli podívat v jednom fakt pěkně zrekonstruovaném (spíš možná znovu postaveném) chrámu jménem Kessanji. A z něho několik dalších fotek.

No, to bylo něco málo z chrámu, který se mi opravdu líbil a i vedoucí mnich byl super, i když jeho fotku osobně nemám. Pak jsme se šli podívat na hrad. Píšu hrad, ale ve skutečnosti už to zas tak impozantní není. Je to v podstatě druhý hrad, který byl tady příslušný k Sendai a nebylo to běžné, aby jedna oblast měla dva hrady. V tomto druhém hradě (Shiroishi-jo) byl vládcem samurai Kojuro, který byl nejdůvěryhodnější samurai vládce oblasti Date Masamuneho. Bylo mu také nabídnuto, aby se on sám stal vládcem oblasti kolem Shiroishi, ale odmítl s tím, že je věrným sloužícím svého pána a tím i zůstane. Každopádně hrad je menší a v dnešní době už z něj zbyl jen zrekonstruovaný hlavní objekt a nějaké ty hradby a brána. Ale i tak si myslím, že je na tom líp, než hrad tady v Sendai. Na konci ještě model, jak hrad vypadal kdysi.

Njn, vypadá to malé...a taky je. Ale v původní podobě to bylo si myslím docela impozantní. Potom jsme se šli podívat do klasického samuraiského domu, odkud ale bohužel žádné fotky nemám. Kupodivu to ale bylo velmi podobné domu farmářskému, který jsem na blogu zmiňoval už dřív, jen s pár malými rozdíly. Hold klasická architektura se nezapře. Fotky kdyžtak budou až se vrátím a posbírám je od ostatních.
Následoval oběd v jedné klasické restauraci, kdy jsme za něj ráno učiteli zaplatili tisíc jenů a vypadal fakt nádherně. Jen kdyby mi žaludek neříkal...POZOOOR!!! tak tohle nee. Jestli to sníš, tak ti to vrátím i s úroky. Takže jsem snědl jen rýži a trochu nudlí a zbytek putoval nenasytným kamarádům. Po obědě jsme se šli podívat na (myslím že to byl spíš nácvik, ale zadarmo) klasické japonské Hekisui-en Noh divadlo, z kteréhož přikládám dvě fotky.

A nakonec jsme se vydali do Shiroishi muzea, kde mě osobně teda zaujala jedna vystavená čepel meče, kterou mám na několika z následujících fotek a taky vzhledem k tomu, že jsem se trochu prospal u toho divadla a udělalo se mi líp, tak jsem si užil 3D film v muzeu s názvem "We are no traitors!" (pro méně anglicky zdatné "My nejsme zrádci!"), který pojednával o oblasti Tohoku v časech Japonské občanské války, kdy tato oblast nechtěla novou vládu, nebo alespoň chtěla, aby se ctily tradice a taky ale aby když už, tak aby se nová vláda neskládala jen z lidí, kteří byli z oblastí jižního a středního Japonska (Tokyo, Kyoto, Osaka, atd.). Nebo alespoň tak nějak to asi bylo. Každopádně to skončilo prohrou Tohoku a následným rozebráním hradů a podobně. Abych se ale vrátil, film byl opravdu pěkný a dle mého názoru to zrádci nebyli, i když diskutovat o tom s vámi můžu třeba až se vrátím. O Japonské občanské válce jsem se toho dozvěděl docela dost, ale rozepisovat to tu by bylo na dlouho.

No a nakonec má oblíbená část a to, na co jsem se celý den předtím těšil. Přednáška o výrobě jaonských mečů od místního mečíře (jakože né přímo z Shiroishi, ale Miyagi prefektury) Miyagi Norizaneho. Ten nám povyprávěl (v Japonštině, s ne příliš dobrým překladem našeho učitele do angličtiny) o materiálech a postupech při výrobě japonských katan. Neříkám, že bych se dozvěděl moc nových věcí, to zase ne, protože už o tom si myslím vím docela dost, ale ukázky tvorby a všecky možné materiály a kroky při výrobě, které nám ukázal stály za to. V neposlední řadě taky proto, že mi nakonec, kvůli tomu, že jsem držka, že jsem se zajímal a že jsem ho už předtím otravoval přes našeho učitele (který ho zná) s nějakýma věcma, daroval jednu mečovou záštitu (tsubu) asi 150 let starou a taky mi pak nakonec, když jsem mu to pomáhal sklízet daroval kus Tamehagane (vytavená železná houba, která je základní surovinou pro výrobu mečů), která by u nás v česku stála kolem tří tisíc asi. No, jak říkám, užil jsem si to a někdy na jaře bych se snad měl i zajet podívat k němu na dílnu, která je asi 40 km od Sendai. Abych ale se zase moc nerozepisoval, tady jsou nějaké fotky a pokud máte nějaký dotaz, tak mi napište. Však skoro všeci co to tu čtou mě znají ni? Jo, ty fotky...tady:

Ty dvě předposlední jsou Menuki, tj. ozdoby na rukojeť. Jo a to poslední jsou hroty šípů, kdyby někdo nevěděl. A tady tedy moje malá záštitka, kterou jsem dostal a hrudka Tamehagane. Nevím, kolik váží, ale asi kolem 300g, až půl kila. Nemám tu váhu.

Ale nebojte se, ještě nekončíme. K výletu do Shiroishi to je sice všecko, ale tak ještě něco k vánočnímu Sendai. Je tu už tak nějak tradicí, že nejznámější ulice zde, která je plná stromů Zelkova a jmenuje se Jozenji-dori se na vánoce a nový rok zahalí do více než miliónu světel, které jsou umístěny na těchto stromech. Fotky sice nic moc, ale tak aspoň pro představu. Jinak délka té cesty je kolem jednoho kilometru snad.

No a tak teda už opravdu na konec bych se s Vámi podělil o několik věcí ohledně japonské angličtiny. Jeden kamarád Slovák, který pracuje shodou okolností ve stejné budově jako já, se se mnou podělil o několik zajímavých hlášek, které slyšel od svých japonských kolegů (když hold máte špatnou výslovnost, někde se to projevit musí). Pravdou ale je, že si pamatuju pouze dvě, takže bych jednu uvedl zde a druhou jsem chtěl uvést na svém novoročním PFku, to se mi ale asi nepodaří, protože jsem moc líný na to ho udělat ještě navíc ke psaní blogu, takže postupně za sebou. První je: "Don't butter me, I am sinking now", neboli pro méně anglicky zdatné: "Nemásluj mě, já se teď potápím." No a druhá "Please shit down," neboli "Prosím serte dolů." Závěrem bych se rád znovu omluvil za svou gramatiku, která se mi popravdě dneska vůbec nechce opravovat a stejně bych to nezvládnul, takže zbývá jen doufat, že to nějak rozluštíte.

Mějte se krásně a do nového roku Vám všem přeji mnoho zdraví, štěstí, lásky, úspěchů, pěkných chvil, spoustu pohody a "sraní pouze dolů" :-D.

Za rok 2012 se loučí Ježek, alias Krtek, neboli Konkáv a pro některé Japonce z nepochopitelných důvodů také Ero Gaijin (nebo jak se to píše a znamená to zvrhlý cizinec). Mějte se a zdááár.

Slušnost je zdarma

Tak zase po delší době něco píšu. Dneska mě napadlo jedno téma, které je asi všem zřejmé z nadpisu. Japonci jsou známí svou slušností k druhým lidem a je pravda, že se tak opravdu chovají, tedy alespoň valná většina z nich, která nebyla až tak zkažena západní kulturou. Slušnost tu potkáte na každém rohu, v obchodě, výtahu, když potřebujete poradit, nebo ukázat cestu, nebo třeba i v autobuse a v jídelně. To je tak obecně vyjádření mého názoru na poněkud odlišné chování místních obyvatel a něco, co by jsme se mohli učit. Pokud to vezmu z objektivního pohledu dají se zde lidé rozdělit do čtyř skupin. První jsou ti, kteří se chovají hezky, protože jim záleží na ostatních. Druzí jsou prostě jen slušní protože jsou za to placení a musí to předstírat. Ano, trochu teď přeháním, ale asi každý, kdo je tak dlouho v práci jako prodavači tady, nebo podobní lidé by za chvíli měl pouze ten tolik známý úsměv křečovitý, i když na začátku to byl úsměv normální či upřímný, a vůbec se jim nedivím. Třetí skupina jsou lité, kteří jsou slušní, protože je to tak naučili, protože je to normální, nebo je to prostě jen zvyk a nedostanou se tak do nepříjemných situací. Poslední čtvrtá a naštěstí nejméně početná skupina jsou lidé drzí a neslušní. Ty ovšem tady moc nepotkáte a i tak se ve většině případů skládají z cizinců, nebo těch, kteří byli nějaký čas v zahraničí, či si prošli mnoha útrapami a opravdu nemají náladu se starat o ostatní. Všechno ale má svou cenu, tato slušnost také, a i když jsem v úvodu psal, že je zdarma je třeba i něco dělat, a to chovat se stejně slušně i k nim, a tak abych to shrnul si myslím, že cenou za slušnost je být sám slušný a to třeba i tehdy, když ostatní nejsou slušní k vám a to platí nejen tady v Japonsku. Pravdou ale zase je, že pokud nejste na někoho slušný  v Japonsku, může se stát, že už vás v životě nebude chtít vidět (nebo to aspoň bude všem tvrdit) a to třeba i když ten někdo je otec a syn. Pak už se to jen těžko napraví, protože Japonci jsou velmi hrdí, i když už né tolik jako před druhou světovou válkou, ale o tom snad jindy.

No a tak co jsem napsal, napsal jsem. Teď už bych snad jen podotkl, že slušnost, alespoň předstíraná, je občas lepší, protože vám nezkazí den, na druhou stranu vám to pak neumožní si některé věci pořádně a od srdce vyříkat ;-).

Abych to ale na závěr trochu odlehčil tak jiné malé zamyšlení. Pokud jdete v Japonsku pít se členy své laboratoře je obvykle zvykem a je "slušné", že za studenty platí profesoři a nebo alespoň platí větší část útraty, což má za následek velmi zajímavou věc, která by se dala možná aplikovat i u nás. Tou věcí je, že se studenti nemohou vymlouvat, že nemají peníze (protože je propili že :-D) a profesoři si zase nestěžujou, že jsou žáci unavení a spí jim na hodinách nebo v laboratoři, protože oni sami na tom vlastně nejsou o nic líp.

Mějte se fajn a zase někdy, snad brzo, zase na přečtenou.

ラデク イエシュコ

PS: Dneska žádné fotky, ty budou až poté, co opravdu vyfotím zase něco zajímavého. :-)