No, jak bych začal. Asi od začátku. V druhé části výletu, o kterém jsem psal už dříve jsme se byli podívat do dílny Miyagi Norizaneho, jednoho z certifikovaných Japonských výrobců mečů. Když se tak nad tím zamyslím, tak je to asi poprvé, co jsem byl v kovárně někoho, kdo se výrobou mečů opravdu živí. Teď už ale k tomu, co tu chci napsat. Nebude to jen o tom, na co jsem tam koukal, co jsem odkoukal a podobně, ale i o tom, co už jsem věděl a vím jak z knih, tak z internetu, nebo vlastních zkušeností. Pokud někoho proces výroby a teorie zas tak neuchvacuje, tak může přeskočit rovnou na
fotky a videa na rajčeti, kde se může podívat, jak taková kovárna vypadá, co ze zařízení ještě dneska používá (rozlišujeme dle vrstvy prachu a bordelu na jednotlivých věcech) a jak čisté pracovní prostředí to občas bývá...opět můžete vidět nějaké ty pavučiny, nyní černé od sazí v porovnání s továrnou na sake, kde byli bílé od mouky. Fotky jsou naházené bez ladu a skladu tak, jak zrovna na věcech pracoval a jak nám to ukazoval, takže nejsou ve správném pořadí při výrobě, ale to zjistíte, pokud se propracujete dál než ke konci tohohle odstavce. ;-) Proto taky prosím o shovívavost. Chtěl jsem tohle téma zpracovat opravdu důkladně, ale hold čas ani prostředky a hlavně motivace tomu moc nenasvědčuje, takže to dopadá tak, že prostě sepíšu co vím a žádné pořádné a úchvatné videa se zatemňovačkama a zpomalenýma záběrama (videa jsou originál točena v 60 snímcích za vteřinu při 720p rozlišení) nebudou, neb na to nemám náladu a vhodný program, který by byl zdarma a se kterým bych byl ochotný se naučit pracovat a věnovat tomu x hodin času. Tak, to by asi bylo k úvodu, fotkám a mým omluvám za něco, co jsem chtěl udělat sám za sebe a vy by jste bez toho, abych vám to řekl, o tom neměli ani páru :-D Teď k tomu procesu.
Prvně by byla asi vhodná motivace a nóbrž to, co vlastně chcete udělat. Lidi se můžou navzájem zabím mnohem méně sofistykovanými prostředky, než jsou meče (nože, vidle, palice, lžička...) a nebo taky více sofistikovanými (kuše, mušketa, kulomet, atomovka...) a tak proč ještě dnes tolik lidí obdivuje meče a procesy jejich výroby? Bez toho, abych zabíhal do přilišných filozofických debat o duši samuraje jímž je meč, nebo duši evropského válečníka, jehož otázkou ovlivňující přežití je jestli meč má on, nebo ten druhý a jak s ním vlastně umí, tak bych to vyhodnotil asi tak, že prostě meč byla velmi stylová, krásná a dokonce i účinná zbraň, pokud jste s ní uměli. Je sice pravda, že člověk trénující s kopim pár týdnů vám na bitevním poli prošpikoval člověka trénujícího s mečem nějaký ten měsíc docela bez problémů, ale o tom to není, nebo ano? Prosím (pro všecky špekulanty), nezabýváme se tady otázkami toho, co by se stalo v uzavřených prostorách, kde se s mečem nedá zas tak dobře manipulovat, to asi ani s kopím. Zabýváme se tady tím, jak byl meč skutečně efektivní zbraní a jak rychle se s ním vlastně dá naučit zacházet. Pravdou je, že k tomu potřebuje člověk mnohem víc času, než k tomu, aby se naučil manipulovat s kopím, halapartnou, samopalem, nebo jinými sofistikovanými prostředky pro velké potyčky a nesnáze přesahující počet několika jedinců. Když se tedy teď od toho proč používat, nebo nepoužívat, mít či nemít, umět či neumět, moci si dovolit či nemít dost zlata nebo poddaných na zaplacení nákupu k tomu, co vlastně od té zbraně chceme. Můžeme se začít bavit o tom, jak ji vyrobit.
Předchozím odstavečkem jsem se popravdě snažil shrnout to, že jestli s mečem neumíte, tak je jedno kdo a jak ho vyrobil, nebo jak houževnatá, resp. tvrdá ta či ona čepel je. Ve chvíli kdy s ním seknete, nebo kryjete na plocho. Ve cvíli kdy je sek vedený pod špatným úhlem v blbé rovině a necháte meč dopadnout. Ve chvíli kdy je sek vedený jen s vaší rukou jako středem rotace a není to kombinace seku a řezu, ve chvíli kdy slepě mlátíte do něčeho, co s mečem být umláceno nemá, nebo se to jím umlátit prostě nedá, v té chvíli je téměř jedno, kdo a jak meč vyrobil, protože s největši pravděpodobností vám nevydrži takové zacházení moc dlouho. Pro meče vyrobené nyní jako meče pro trénink historického šermu se o něčem takovém moc mluvit nedá. První věc je, že tyhle meče nejsou ostré a mají více materálu na místech kontaktu s protivníkovou čepelí a tak zase příliš mnoho nepodléhají vyštípávání ostří při krytech, nebo je ho zalomení při krytu špatném. Je také pravda, že i ostré evropské meče kdysi dávno nebyly vyráběny ostré v celé délce. Byly, alespoň co vím rozděleny do oblastí, kdy u záštity byli spíše bez ostří pro kryty a případné úchopy, v prostřed byly mírně zaostřeny a v poslední třetině už ostré pro útok s se špicí k bodům. Na rozdíl od těchhle našich evropských byly japonské meče broušené v celé délce a tak se vyvinul i jiný styl šermu a jejich používání, aby se nezničily a nesekalo se ostřím do ostří. Je také ale pravda, že i dnes jsou v japonsku důkazy o tom, jak se např jeden panovník, jehož jméno si teď nepamatuju probil zpět do svého hradu (asi bych je spíš označoval jako zámky, protože k evropských hradům a proncipům opevnění se moc neblíží a tak možná ale z důvodu poněkud omezené slovní zásoby angličtiny jsou označovány jako hrady) a během toho ze svého meče v podstatě udělal otřískanou, vyštípanou a polorozpadlou pilu. Do hradu se ale dostal a přežil a tak striktně definovat jak se s něčím má bojovat a jak je to tedy správně a jak špatně asi taky není úplně správně. Pokud bych to měl brát objektivně, tak jakýkoli styl šermu, který vám umožnil přežít v boji a nezemřít je v podstatě ten správný styl. To jak dopadne vaše zbraň je už jiná věc, proto ty kecy trochu víc nahoře. No, myslím že jako úvod by to znova stačilo a teď znova k tomu, co po tom meči vlastně chceme že?
Po meči chceme, aby byl jak houževnatý a tedy přežil naše případné špatné kryty, seky na plocho, různě ohnutí při souboji atd. Ale také chceme, aby byl tvrdý a pevný, aby se nám nestupilo ostří, aby jsme rozpůlili člověka, aby jsme si s ním nasekali dříví, pak vyzkoušeli že je ostrý na nějakém tom sekání bambusů, rohoží, pytlů slámy, nebo rajčat a nakonec aby jsme na něj pustili hedvábný šátek a ten se o něj rozpůlil jak to rajče, které je tada k zemi přitáhováno mnohem větší přitažlivou silou tzn. že rychlost je větší kvůli váze, ale hlavně kvůli naprosto odlišnému koeficientu tření. Tohle všecko chtěli nekdy ti méně znali od meče a ještě k tomu aby se nemusel brousit a aby si ho pak mohli pověsit na zeď...no nejní to supr? A to přece všecko splňuje japonský meč ne? Jsem to viděl ve videu, tak to musí být pravda ni?
No, nebudu to řešit a přejdu k tomu, že se toho skunečně lidé v minulosti ale i současnosti snažili dopídit a nějak obchcat ty dvě věci nazývající se houževnatost a tvrdost a zkloubit je do jedné věci, i když jsou to v podstatě skoro až protiklady. Nějaých těch úspěchů ale nakonec docíleno bylo a tak vznikly věci jako to, čemu dneska říkáme damascénská ocel (což nemá nejspíš z původní Damascénskou ocelí nic společného, neboť ta původní s největší pravděpodobností byla to, co dnes nazýváme Wootz, nebo Bulat a co má ve své houževnaté matrici extrémně tvrdé karbidy vanadu a která byla nejspíše vyráběna jen v období, kdy v Damašku měli k dispozici důl na železnou rudu obsahující Vanad a tak když jim tahle ruda došla, přestaly jim fungovat i jejich procesy výroby a nevěděli proč, protože dnešní strukturní analýzu tak dobře neovládali), která se skládá z velkého počtu kovářsky svařených ocelí se střídavě větším a menším procentem uhlíku a tedy z ocelí tvrdých a houževnatých a v celku tvořících kombinaci obou vlastností. Pak v tomto procesu také vznikdy stavby čepelí s houževnatým jádnem a tvrdými sečnými hranami a nebo také struktury známe z japonských mečů, kdy nejznámejší je opět houževnaté jádro a tvrdě kraje a ostří, které jej obklopují v řezu ve tvaru písmene U. Abych se do toho moc nezamotal, tak způsobů jak poskládat čepel z houževnatých a tvrdých kusů oceli byla celá řada jak v Evropě, tak v Asii a Japonsku. Cílem tedy byla kombinace oněch vlastností a teď k tomu, jak k takovým vlastnostem ta či ona ocel přichází a jak se mění. Taky k tomu, proč se ocel překládala kdysi a dnes a jsou vlastně Japonské meče tvořeny damascénskou ocení (budu jí takhle asi říkat i nadále, neb je to ustálený název, věřte ale, že mi při tom tikají prsty, když musím psát tuhle do nebe volající chybu minulých generací v určování původu a struktury historických objektů), nebo ne?
Začněme tedy od začátku. Od toho začátku, kdy ještě nemáme ani železo a zoufale potřebujeme něco tvrdšího, než je klacek a houževnatějšího, než je šutr, nebo bronz, abychom usekli sousedovi nějaký ten prstík nebo ruku za to, že se nám nestydatě díval na naši ženu, nebo nenasytně pokukoval po našem úrodnějším, větším a lépe obdělávaném políčku. Tak se tedy rozhlídneme kolem a zjistíme, že taková ta stříbřitá tvrda věc, která nám vznikne na dně ohniště potom, co v dřevěném uhlí spálíme určitý typ kamene (železná ruda v Evropě a většině Asie), nebo když tam hodíme nějaký ten železitý písek (Satetsu) jako v případě Japonska je dost tvrdá i houževnatá na to, aby mohla sloužit jako materiál pro naši novou zbraň. Tím jsme tedy provedli redukci železitého písku, nebo železné rudy na ocel. Tzn. na železo, které má v sobě procenta uhlíku v rozmezí několika desetin procenta až k pár procentům kdy přechází na litiny, které toho uhlíku mají podstatně víc (Nad 2,11 procent, resp. 2,14 %, dle toho, z kterého diagramu zrovna vycházíte. My se v hodinách učili 2,14, ale na netu jsem zase našel jednou to a jednou to, ono na těch setinách už moc nezáleží, ni?). V případě zájmu je tady binární diagram
železo-uhlík, který vám to snad lépe objasní, nebo naopak zamotá. Tak, po tomhle v praxi velice náročném procesu, kdy postupně do tavící pece (v Japonsku Tatary) přidáváme k vzduchem rozdmýchanému dřevěnému uhlí rudu, či Santetsu k redukci, znovu uhlí a znovu rudu, atd. dostaneme na spod pece vytavenou železnou (ocelovou?) houbu, která má složení dle podmínek redukce, uhlí, které jste použili, množství a místu přívodu vzduchu, který jste použili, atd. atd... Podstatné je, že houba obsahuje jak ocel o různých koncentracích uhlíku, tak i další naečistoty, jako zbytková struska po odpichu (uděláte díru do krusty na povrchu vytaveného železa a tekutá struska, jež se na povrchu tohoto železa drží vám vyteče ven), nečistoty z uhlí (tady mluvím hlavně o případu, kdy místo dřevěného uhlí použijete uhlá černé, které má v sobě spoustu bordelu, jako je síra a podobně a které se přenáší do vytavené houby a mohou, či nemusí negativně ovlivnit vlastnosti výsledné oceli) atd. Důležité je, že teď máte ocelovou houbu s různými procenty uhlíku a nečistot v celém jejím objemu, takže co teď s tím?
Odteď popíšu proces, který se praktikoval a praktikje v Japonsku. Procesy v Evropě byly v některých věcech velmi podobné, nebo dokonce stejné a v některých naprosto odlišné. Pokud by jste tedy měli nějaké dotazy jak k prnímu tak druhému uvedenému, tak se ptejte a já se pokusím odpovědět, pokud odpověď znát budu.
Takže...teď už jsme se přesunuli do poněkud konkrétnější oblasti a zapomeneme na to, že pokud obděláváte své velmi úrodné rýžové políčko, nebo máte kupodivu krásnou ženu se všemi předpoklady krásné ženy jako jsou v Japonských poměrech krásná a čistá pleť bez defektů, možná rovné zuby, krásné vlasy, pěkné kimono a v dřívější době i úslužnost a oddanost partnerovi, tak nejspíše nemáte právo (alespoň v určitých obdobích) nosit meč. To ale opomineme a řekněme, že buď není to období a nebo jste velmi dobrý a bohatý farmář, který zas tak moc o zákony nedbá, nebo má peníze na uplacení úředníků a strážných.
Vezmete tedy houbu a pokud se nyní stáváte začínajícím amatérským kovářem s cílem vyrobit si meč, tak chcete vyčistit onu strukturu a ostat co možná nejlepší kus surové oceli o známé koncenstaci uhlíku, která vám dopomůže v následném správném poskládání dané čepele. Vezmete houbu (v Japonsku tzv. Tamehagane), a na meč jí budete v případě, že jste šikovní a že jste ji vytavili dost kvalitně potřebovat asi 8 kg (Docela dost co? V porovnání s výslednou vahou čepele asi 1 kg). Rozbijete ji na menší kusy, které vypadají asi následovně.
A ty pak roztlučete na pláty asi půl až centimetr tlusté a zakalíte ve vodě (Kdo neví, kalení u oceli je proces zahřátí na teplotu vyžší, než je teplota přechodu oceli z mřížky kubicky prostorově centrované, na mřížku kubickou plošně centrovanou, výdrž na této teplotě a prudké schlazení, kdy ve výsledné struktuře vznikne tzv. Martenzit a ona jakoby zamrzne s velkým vnitřním pnutím a způsobí ztvrdnutí oceli. Více tady k tomu bude uvedeno u procesu jak zakalit meč.). Tyhle plátky pak rozlámete na kousky a u těchhle kousku se podíváte na lom a dle něj určíte, jestli je to ocel s velkým, či menším procentem uhlíku a roztřídíte do krabiček, nebo něčeho podobného. Vždycky zapomenu, jak se která od seme liší a která má lom s malými a která s velkými zrny...než to hledat na netu, tak je asi lepší rozbít nějakou litinu a zlomit nějakou tu konstrukční ocel (málo uhlíku) a porovnat to s tím, můžete taky vzít brusku a porovnat jiskry, kdy pro oranžové dlouhé jiskry je uhlíku málo a pro krátke bíle-nažloutlé jisrky je ho zase docela dost, a nebo hledejte na netu, mně se zrovna nechce. No, když máte roztřízeno, vemete tady ty kousky a poskládáte je do paketu. Tak a teď přichází ta chvíle. Můžete skládat paket, který se skládá z ocelá, které mjí cca stejné procenta uhlíku, nebo naopak skládat tak, že se vám střídají vrstvy. Obecně se pro tenhle první paket myslím používá první způsob, neboť hlavně chcete vyčistit houbu od příměsí, které tam nepatří a až potom něco vymýšlet se strukturou. Takže s vidinou blížíciho se materiálu na výrobu meče k vašim nelegálním a sadistiským činnostem poskládáte paket z kousků o přibližně stejné koncentraci uhlíku a začnete proces čištění. Balíků musíte udělat několik s vyžším obsahem uhlíku na plášť a menším na jádro (pokud vezmeme v úvahu nejoblíbenější typ konstrukce) a ty pak vyčistit. Přesné procentuální množství uhlíku se liší dle výrobce, ale bývá to mezi 0.9-1.1 pro plášť a 0.5-0.7 pro jádro, pokud se nepletu, což se dost dobře může stát, protože nejsem moc dobrý v zapamatování si čísel. Každopádně výchozí ocel musí mít uhlíku víc, neboď v procesu čištění dochází k oduhličení a tím pádem změně vlastností.
Takže, máme nachystaný paket a začneme čistit. Čištění se provádí tak, že paket, který jsme si předtím pro první svaření obalili do hedvábného papíru, uhlíku ze spálené slámy a bláta, abychom zabránili oxidaci, nebo jsme ho prosypali boraxem (tetroborchlorikum) abychom zabránili oxidaci a natavili okuje (oxidy železa na povrchu při zahřátí na vysokou teplotu), strčíme do výhně a pomalu zahříváme na teplotu kolem 1350 °C. To, že je teplota dostatečná se pozná dle toho, že z výhně začne vylétávat jiný typ jisker spolu s obyč. jiskrami z dřevěného uhlí (pardon, ale kovářské uhlí, nebo nedej bože černé mi nepříjde jako vhodný materiál do výhně pro přípravu kvalitního meče). Takové jiskry jsou na násl. obrázku (ty malé bílé):
Taky se změní zvuk ohně ve výhni, to ale uslyšíte jen, pokud nepoužíváte fukat s motorem, nebo ho vypnete. Zní to jako kombinace bublání se syčením a znamená to, že okuje a vrchní rstva železa je natavená a dovoluje nám ho kovářsky svařit (okuje normálně svaření za tého teploty brání a tedy svařování s boraxem je jednodužší, svařování bez něj je trochu složitější a ošemetnější a také potřebuje trošičku vyžší teplotu, nebo právě dostatečné zamezení vzniku okují n apovrchu železa jedno jak). Kovářské svaření je proces, kdy ocel či železo svařujeme tlakem za vysoké teploty a pak tedy když paket výjmeme z výhně jej musíme opatrně stlouci k sobě od středu ke krajům, aby se vytlačily všechny natavené okuje ven ze sváru a tím se nám paket spojí. Další svaření už nemusí být tak opatrné, protože pak už se paket nezkládá ze spousty malých kousku a je celistvější. Po prvním svaření je ho lepší svařit pro jistotu ještě jednou a pak se pokračuje tak, že paket vždy trochu roztlučeme, poté nasekneme, přehneme a znovu svaříme a tím se nám houba pročistí na surovou ocel k výrobě meče, nebo čehokoli jiného. Tak tedy překládáme, svařujeme, překládáme a svařujeme až dokud se nám nezdá, že finální teď už surová ocel není dost kvalitní a homogenní pro další použití. Nesmíme to ale přehnat, protože po každém svaření se nám nějaká ta část odpálí a tak taky můžeme skončit s dost malým kouskem, který má navíc z důvodu oduhličení málo uhlíku. Tomu se dá částečně zamezit, když paket před každým svařením obalíme v již zmíněném jemném uhlí ze spálené slámy.
Máme teď dostatek připravených kvádříků surové oceli, které potřebujeme z důvodu velikosti svařit k sobě (je lepší kvůli jednoduchosti vyčistit a překládat několik paketků menších, než se to snažit naráz udělat v jenom velkém...to se dle mně nedá). Vezmeme je tedy, opět složíme do paketu a kovářsky svaříme případně přeložíme a znovu svaříme, atd. Až dokud se nám nezdá, že je to OK a je toho dost na pořádný meč, abychom sousedovi zatopili. Tak vyrobíme dva kvádříky, jeden menší na jádro s méně procenty uhlíku a jeden větší na plášť, kde je uhlíku víc. Ten na jádro navaříme na jednom konci na nějakou tyč, ať se s ním líp manipuluje a ten větší prohneme do U, znovu jej nahřejeme a vkováme do něj jádro, viz. obázek:
Celý celek nahřejeme a svaříme k sobě. GRATULUJI!!! Právě jste připravili základ na čepel. Z tohoto základu pak odseknete (pokud jste v minulých stoletích) a nebo odřežete třeba flexou, pokud vás soused štve i dnes, tu část, kterou jste jako ručku předtím navařili a začnete tvarovat čepel.
Čepel a vůbec všechny úkony k zpracování se provádějí za teplot kovacích a tedy dle typu oceli v rozmezí 750 (800) až 950 °C. Pokud nevíte, jaká je kovací teplota oceli, tak stačí říct, že to bývá ta, kdy si tu ocel při kování nezlomíte a nevytvoříte mikroprasklinky když je příliš nízká, nebo ji naopak nepřehřejete a ocel se vám nezozpadne. Barva oceli pro kování je mezi temně rudou a světle červenou, maximálně oranžovou a pozor na to, aby jste se na ty barvy nekoukali na přímém slunci, pak se to fakt blbě poznává.
Vykováte z připravené struktury střídavým kováním na ploše a hraně a na opačné ploše a hraně, tak aby vám vložené jádro zůstalo jen na jedné úzké hraně tvar plocháče a ten pak tvarujete střídavým pováním z jedné a druhé strany do čepele, kdy pro začítek je dobré upozornit, že jak položení plocháče na kovadlinu je pod úhlem, tak je pod úhlem i dopad kladiva a to tak, aby se obě strany tvarovaly rovnoměrně a také prohnutí, které vzniká při kování se vždy spravuje na hřbetní straně předtím, než se dá čepel znovu nahřát. Tím se zamezí přílišnému ohýbání sem a tam při procesu a taky se pak bude čepel tvarovat rovnoměrně. Výsledný tvar čepele pro kalení v případě japonského meče této konstrukce by měl být rovný, případně s jemně předehnutou špicí na opačnou stranu, než bude výsledné prohnutí, neboť meč se ohne do výsledného tvaru ve většině případů díky kalení, né díky kování. Když tedy vytvoříte tvar čepele připravené ke kalení začíná ta vtipná část. Když to teď zkazíte...vaše úsilí přišlo nazmar, můžete ve většině případů začít odznova a sused žije dál beze strachu z vás a bez úhony mečem (ano, je jednodužší mu jednu vrazit, už to ale zdaleka není tak efektní a noblesní...rozhodně ale efektivní a nikdo vás pak nemá za co zavřít). Přichází kalení a příprava na něj. Dále několik obrázků z tvarování čepele:
Tak, teď když je čepel ve tvaru, jako na posledních dvou obrázcích vlevo, vezmete velký pilník, nebo něco jako poříz na železo, jenž je taky na jedné fotce na rajčeti a začnete srovnávat hrany. Potom co je srovnáte a čepel má kolem 2-3 mm tloušťky z kování a dorovnání na své hraně ostří, připravíte si pastu z jemného popela, hlíny, vody a dalších surovin, které vám nikdo z kovářů jen tak neprozradí a nanesete ji na čepel (nebo pokud zase jste obyvatel moderní, tak si můžete dle rady jednoho z mých přátel Haneese koupit kamnářský tmel a použít ten). Na straně ostří a nóbrž tam, kde chcete aby byla čepel tvrdá, naneste jen velmi málo, to způsobí rychlejší chlazení (kupodivu ještě rychlejší než bez ní). Na sraně rubové a tam, kde chcete ostří houževnatější se nanese pasty více (kolem 1-4 mm) v této tloušťce zamezí rychlému chlazení při kalení a čepel bude houževnatější. Je možné také provádět kalení bez pasty, ale to je mnohem složitější hlavně tehdy, pokud chcete docílit přechodu mezi martenzitickou strukturou na ostří a perliticko-bainitickou na rubu, která se označuje jako Hamon. Pasta se také aplikuje v tlustší vrstvě ve formě linek pod úhlem od rubu k ostří, aby vznikly místa, která budou trochu měkčí i na ostří a zamezili tak případnému šíření prasklin v čepeli v důsledku kalení, nebo v důsledku horšího zacházení při boji. Připravenou čepel, která je vyschlá strčíme do výhně a začneme od rubu nahřívat.
Pokud neznáte správnou teplotu pro nahřívání vaší oceli a chcete ji dost přesně odhadnout (alespoň odspoda), tak je to teplota, při které už vaše čepel není magnetická. Vemte tedy nahřívanou čepel a odspoušejte magnetem. Pokud už ho nepřitahuje, tak je teplota dostatečná a zapamatujte si onu barvu. Nahřívejte čepel od rubu, až je prohřátá relativně rovnoměrně na teplotu trochu vyžší, než je hraniční telota, vydržte na této teplotě několik minut (čas nechám na vás...bývá to mezi 10-30 minutami dle oceli) a poté ji otočte ostřím dolů. Projíždějte čepelí výheň tak, aby se rovnoměrně nahřála na vyžší teplotu na ostří, které má být tvrdé, menší ve středu a ještě menší na rubu. Když jste spokojeni a teplotní rozdíj je cca alespoň 80 °C, nebo spíše takový, aby ostří bylo oranžové a rub tmavě červený, nebo jak se vám to povede. Tohle je poněkud ošemetná část a záleží převážně na vás, jako teplotu vybrat, jaké vlastnosti tém čepeli vtisknete a jak vlastně celý proces dopadne. S pastou je to lehčí, neb rozdíl teplot nemusí být tak razantní, aby vytvořil pro Japonský meč toužený hamon. Bez ní to taky jde, ale teploty musí být přesnější, oddělení teplotních zón čistší a samotný okamžik kalení vystihnutý lépe. Takže když jste připravení, vytáhnete čepel z výhně, počkáte chvilinku, pokud se vám zdá ještě příliš nažhavená a poté ji ponoříte do kádě, nebo spíše u Japonců do žlabu s odstátou vodou (odstátá proto, aby v ní nebylo tolik kyslíku způsobujících oxidaci a špatné proudění vody kolem kalené čepele). Když ji ponoříte, čepel se nejprve prohne na opačnou stranu, než chcete, neb pnutí v ostří, které je uzší a které jste ponořili dříve se schladí rychleji a tak čepel prohne dolů. Jak ale postupně chladne rub, tak vzhledem k jeho tloušťce a pnutí se čepel narovná a mírně prohne na stranu opačnou, tedy správnou a tvar se ustálí. Zřetelně to jde vidět na
tomto videu, které jsem našel na youtube. Pokud jste to zkoukli celé, tak jste asi viděli, že při kování na kovadlinu lejou vodu. To je z důvodu, že tlak výsledné páry při dopadu kladiva roztrhá okuje na povrchu kované oceli a tak ji udržuje čistou během kování a před dalším svařením. Teď tedy přichází okamžik pravdy. Vytáhnete čepel ze žlabu, prozkoumáte jestli nemá praskliny a vady, projedete ji párkrát na hrubých brusných kamenech, aby jste viděli, jestli se povedl hamon, nebo ne a pokud je vše tak jak má, tak může následovat broušení. Už teď ale máte něco dalšího, co vám soused bude určitě zase závidět. :-D
Broušení v japonsku provádí jiní lidé, než kování a vůbec na celý proces je spousta různých specialistů. Kovářem a brusičem začínaje a výrobcem pochvy, záštit, a nebo vytěsňovacích kroužků do pochvy (Habaki) konče.
Pokud se vám tedy povídání líbilo a máte zájem o nějaké další věci ohledně kování, pokud se vám nelíbilo a chcete mi za něco vynadat, něco opravit, nebo by jste měli zájem o další podobné články a příspěvky, tak mi napište do komentářů, na mail, nebo se ozvěte jinak. Pokud mi to čas a nálada dovolí, rád odpovím, nebo zkusím popsat nějaké další procesy.
Chtěl bych také upozornit, že by jste z článku neměli brát nic jako absolutní věc, spíše občas možná absurdní. Každý proces se dá udělat trochu jinak, lépe, nebo naopak hůře. Závisí na zkušenostech, praksi a vůbec všem možném dalším, takže bych rád, kdyby jste se na mě případně neobraceli s narážkami typu: "Tak to vůbec není a máš to úplně špatně." Já nejsem odborník a budu rád za případně opravy a upřesnění, když budou oprávněná. Berte prosím ohled na to, že tenhle článek vznikl pouze kvůli tomu, že se mi chtělo vysvětlit proces, který probíhá na fotkách, aby i ti méně informovaní v oblasti kovářství věděli, co to na nich kruci je. :-D Pro bližší informace je na netu spousta videí a článků o výrobě mečů. Spousta z nich je ale poněkud zcestných a důvody jednotlivých kroků nejsou popsány z důvodů, které jsou opravdovými důvody jejich provádění. Spousta mých znalostí je taky z videí, ale hlavně vlastní zkušenosti, toho co jsem slyšel od místních, nebo českých kovářů a co se japonských mečů týče, tak z knihy The Craft of the Japanese Sword, na které spolupracoval jeden z nejznámnějších Japonských kovářů Yoshihara Yoshindo. Doufám tedy, že si to pamatují správně a že poněkud delší čtení dnes nebylo přiliš nudné. Děkuji těm, kteří jej dočetli až dokonce a těším se alespoň an nějakou zpětnou vazbu. Není to nutné, ale rád bych věděl co a jak tu změnit, aby se vám to víc líbilo a aby to vůbec stálo za to sepisovat. Nechci se totiž omezit na to, abych tu linkoval jen odkazy na fotky. :-D
Upozorňuji ještě na moc nelibost procházet příspěvek znova a kontrolovat gramatické chyby a tak i přesto, že by to asi bylo vhodné si myslím, že by to možná ztratilo to kouzlo psaní tak jak mi to na mysli vyvstává jedno za druhým a taky jsem na to moc liný. Pokud jste se dočetli až sem, tak Vám to patrně zase tak moc nevadí. Taky se ale můžu vymluvit na nový notebook a to, že má japonskou klávesnici a tak hledání diakritiky a případné psaní správně se vzhledem k tomu, že si pozice písmenek spíše pamatuju setrvačností prstů, než abych je opravdu viděl, stává poněkud problematické.
Mějte se krásně a zase někdy příště u blogu se těší,
Ježek, Krtek, Radek, Konkáv a spol.
PS:
Tady ještě odkaz na tabulky teplot s příslušnými barvami, kdyby si někdo nevěděl rady...:-)
