Šťastný Nový rok

Tak, už to je nějaká ta chvilka, co jsem naposledy něco napsal a mám pro to dva důvody. První je již zmiňovaná lenost, no a druhý je teď opravdu jen to, že jsem neměl čas. Jak je asi známo spoustě lidí, většina Japonců vánoce neslaví, takže to pak dopadá v některých případech (jako například v tom mojem), že chtějí, aby jste pracovali i v týdnu před novým rokem a to jsem taky dělal, až jsem nakonec včera profesorovi napsal na můj stůl zprávu, že tam dneska a zítra rozhodně nebudu (on už totiž v dobu, kdy jsem odcházel byl několik hodin doma :-D). Tak jsem došel domů, snědl večeři, popovídal si s rodičema a přítelkyní na skypu a usnul do čtyř odpoledne dalšího dne, tedy 31. Alespoň ale můžu říct, že jsme si užili s ostatními studenty z Evropy a některými i z Ameriky a Asie pěknou Štědrovečerní večeři, kdy každý donesl nějaké klasické jídlo vánoční z jeho vlasti (pokud ho dokázal udělat a sehnal suroviny) a pak jsme to večer najednou všichni snědli. Moje rybí polívka a smažený losos (kapra jsem nesehnal a Koi kapra mi nedali) slavili úspěchy. Jen bramborový salát jsem musel dojídat několik dní poté :-D.

No, ale teď abych se vrátil k něčemu příjemnějšímu. Před vánoci jsme měli zase výlet z předmětu japonská kultura A a jeli jsme se podívat do hradního města Shiroishi. Bohužel jsme den předtím ještě měli Gyoza (nebo jak se to píše a je to čínský, masem a zeleninou plněný, smažený či vařený knedlík) párty v laborce, a poněkud jsem to přehnal jak s jídlem, tak s pitím, tak mi po dlouhé době bylo ráno blbě a v podstatě mi to vydrželo až někdy do odpoledne. Takže fotky asi nebudou nic moc...:-D

Když to vezmu postupně, tak prvně jsme se byli podívat v jednom fakt pěkně zrekonstruovaném (spíš možná znovu postaveném) chrámu jménem Kessanji. A z něho několik dalších fotek.

No, to bylo něco málo z chrámu, který se mi opravdu líbil a i vedoucí mnich byl super, i když jeho fotku osobně nemám. Pak jsme se šli podívat na hrad. Píšu hrad, ale ve skutečnosti už to zas tak impozantní není. Je to v podstatě druhý hrad, který byl tady příslušný k Sendai a nebylo to běžné, aby jedna oblast měla dva hrady. V tomto druhém hradě (Shiroishi-jo) byl vládcem samurai Kojuro, který byl nejdůvěryhodnější samurai vládce oblasti Date Masamuneho. Bylo mu také nabídnuto, aby se on sám stal vládcem oblasti kolem Shiroishi, ale odmítl s tím, že je věrným sloužícím svého pána a tím i zůstane. Každopádně hrad je menší a v dnešní době už z něj zbyl jen zrekonstruovaný hlavní objekt a nějaké ty hradby a brána. Ale i tak si myslím, že je na tom líp, než hrad tady v Sendai. Na konci ještě model, jak hrad vypadal kdysi.

Njn, vypadá to malé...a taky je. Ale v původní podobě to bylo si myslím docela impozantní. Potom jsme se šli podívat do klasického samuraiského domu, odkud ale bohužel žádné fotky nemám. Kupodivu to ale bylo velmi podobné domu farmářskému, který jsem na blogu zmiňoval už dřív, jen s pár malými rozdíly. Hold klasická architektura se nezapře. Fotky kdyžtak budou až se vrátím a posbírám je od ostatních.
Následoval oběd v jedné klasické restauraci, kdy jsme za něj ráno učiteli zaplatili tisíc jenů a vypadal fakt nádherně. Jen kdyby mi žaludek neříkal...POZOOOR!!! tak tohle nee. Jestli to sníš, tak ti to vrátím i s úroky. Takže jsem snědl jen rýži a trochu nudlí a zbytek putoval nenasytným kamarádům. Po obědě jsme se šli podívat na (myslím že to byl spíš nácvik, ale zadarmo) klasické japonské Hekisui-en Noh divadlo, z kteréhož přikládám dvě fotky.

A nakonec jsme se vydali do Shiroishi muzea, kde mě osobně teda zaujala jedna vystavená čepel meče, kterou mám na několika z následujících fotek a taky vzhledem k tomu, že jsem se trochu prospal u toho divadla a udělalo se mi líp, tak jsem si užil 3D film v muzeu s názvem "We are no traitors!" (pro méně anglicky zdatné "My nejsme zrádci!"), který pojednával o oblasti Tohoku v časech Japonské občanské války, kdy tato oblast nechtěla novou vládu, nebo alespoň chtěla, aby se ctily tradice a taky ale aby když už, tak aby se nová vláda neskládala jen z lidí, kteří byli z oblastí jižního a středního Japonska (Tokyo, Kyoto, Osaka, atd.). Nebo alespoň tak nějak to asi bylo. Každopádně to skončilo prohrou Tohoku a následným rozebráním hradů a podobně. Abych se ale vrátil, film byl opravdu pěkný a dle mého názoru to zrádci nebyli, i když diskutovat o tom s vámi můžu třeba až se vrátím. O Japonské občanské válce jsem se toho dozvěděl docela dost, ale rozepisovat to tu by bylo na dlouho.

No a nakonec má oblíbená část a to, na co jsem se celý den předtím těšil. Přednáška o výrobě jaonských mečů od místního mečíře (jakože né přímo z Shiroishi, ale Miyagi prefektury) Miyagi Norizaneho. Ten nám povyprávěl (v Japonštině, s ne příliš dobrým překladem našeho učitele do angličtiny) o materiálech a postupech při výrobě japonských katan. Neříkám, že bych se dozvěděl moc nových věcí, to zase ne, protože už o tom si myslím vím docela dost, ale ukázky tvorby a všecky možné materiály a kroky při výrobě, které nám ukázal stály za to. V neposlední řadě taky proto, že mi nakonec, kvůli tomu, že jsem držka, že jsem se zajímal a že jsem ho už předtím otravoval přes našeho učitele (který ho zná) s nějakýma věcma, daroval jednu mečovou záštitu (tsubu) asi 150 let starou a taky mi pak nakonec, když jsem mu to pomáhal sklízet daroval kus Tamehagane (vytavená železná houba, která je základní surovinou pro výrobu mečů), která by u nás v česku stála kolem tří tisíc asi. No, jak říkám, užil jsem si to a někdy na jaře bych se snad měl i zajet podívat k němu na dílnu, která je asi 40 km od Sendai. Abych ale se zase moc nerozepisoval, tady jsou nějaké fotky a pokud máte nějaký dotaz, tak mi napište. Však skoro všeci co to tu čtou mě znají ni? Jo, ty fotky...tady:

Ty dvě předposlední jsou Menuki, tj. ozdoby na rukojeť. Jo a to poslední jsou hroty šípů, kdyby někdo nevěděl. A tady tedy moje malá záštitka, kterou jsem dostal a hrudka Tamehagane. Nevím, kolik váží, ale asi kolem 300g, až půl kila. Nemám tu váhu.

Ale nebojte se, ještě nekončíme. K výletu do Shiroishi to je sice všecko, ale tak ještě něco k vánočnímu Sendai. Je tu už tak nějak tradicí, že nejznámější ulice zde, která je plná stromů Zelkova a jmenuje se Jozenji-dori se na vánoce a nový rok zahalí do více než miliónu světel, které jsou umístěny na těchto stromech. Fotky sice nic moc, ale tak aspoň pro představu. Jinak délka té cesty je kolem jednoho kilometru snad.

No a tak teda už opravdu na konec bych se s Vámi podělil o několik věcí ohledně japonské angličtiny. Jeden kamarád Slovák, který pracuje shodou okolností ve stejné budově jako já, se se mnou podělil o několik zajímavých hlášek, které slyšel od svých japonských kolegů (když hold máte špatnou výslovnost, někde se to projevit musí). Pravdou ale je, že si pamatuju pouze dvě, takže bych jednu uvedl zde a druhou jsem chtěl uvést na svém novoročním PFku, to se mi ale asi nepodaří, protože jsem moc líný na to ho udělat ještě navíc ke psaní blogu, takže postupně za sebou. První je: "Don't butter me, I am sinking now", neboli pro méně anglicky zdatné: "Nemásluj mě, já se teď potápím." No a druhá "Please shit down," neboli "Prosím serte dolů." Závěrem bych se rád znovu omluvil za svou gramatiku, která se mi popravdě dneska vůbec nechce opravovat a stejně bych to nezvládnul, takže zbývá jen doufat, že to nějak rozluštíte.

Mějte se krásně a do nového roku Vám všem přeji mnoho zdraví, štěstí, lásky, úspěchů, pěkných chvil, spoustu pohody a "sraní pouze dolů" :-D.

Za rok 2012 se loučí Ježek, alias Krtek, neboli Konkáv a pro některé Japonce z nepochopitelných důvodů také Ero Gaijin (nebo jak se to píše a znamená to zvrhlý cizinec). Mějte se a zdááár.

Slušnost je zdarma

Tak zase po delší době něco píšu. Dneska mě napadlo jedno téma, které je asi všem zřejmé z nadpisu. Japonci jsou známí svou slušností k druhým lidem a je pravda, že se tak opravdu chovají, tedy alespoň valná většina z nich, která nebyla až tak zkažena západní kulturou. Slušnost tu potkáte na každém rohu, v obchodě, výtahu, když potřebujete poradit, nebo ukázat cestu, nebo třeba i v autobuse a v jídelně. To je tak obecně vyjádření mého názoru na poněkud odlišné chování místních obyvatel a něco, co by jsme se mohli učit. Pokud to vezmu z objektivního pohledu dají se zde lidé rozdělit do čtyř skupin. První jsou ti, kteří se chovají hezky, protože jim záleží na ostatních. Druzí jsou prostě jen slušní protože jsou za to placení a musí to předstírat. Ano, trochu teď přeháním, ale asi každý, kdo je tak dlouho v práci jako prodavači tady, nebo podobní lidé by za chvíli měl pouze ten tolik známý úsměv křečovitý, i když na začátku to byl úsměv normální či upřímný, a vůbec se jim nedivím. Třetí skupina jsou lité, kteří jsou slušní, protože je to tak naučili, protože je to normální, nebo je to prostě jen zvyk a nedostanou se tak do nepříjemných situací. Poslední čtvrtá a naštěstí nejméně početná skupina jsou lidé drzí a neslušní. Ty ovšem tady moc nepotkáte a i tak se ve většině případů skládají z cizinců, nebo těch, kteří byli nějaký čas v zahraničí, či si prošli mnoha útrapami a opravdu nemají náladu se starat o ostatní. Všechno ale má svou cenu, tato slušnost také, a i když jsem v úvodu psal, že je zdarma je třeba i něco dělat, a to chovat se stejně slušně i k nim, a tak abych to shrnul si myslím, že cenou za slušnost je být sám slušný a to třeba i tehdy, když ostatní nejsou slušní k vám a to platí nejen tady v Japonsku. Pravdou ale zase je, že pokud nejste na někoho slušný  v Japonsku, může se stát, že už vás v životě nebude chtít vidět (nebo to aspoň bude všem tvrdit) a to třeba i když ten někdo je otec a syn. Pak už se to jen těžko napraví, protože Japonci jsou velmi hrdí, i když už né tolik jako před druhou světovou válkou, ale o tom snad jindy.

No a tak co jsem napsal, napsal jsem. Teď už bych snad jen podotkl, že slušnost, alespoň předstíraná, je občas lepší, protože vám nezkazí den, na druhou stranu vám to pak neumožní si některé věci pořádně a od srdce vyříkat ;-).

Abych to ale na závěr trochu odlehčil tak jiné malé zamyšlení. Pokud jdete v Japonsku pít se členy své laboratoře je obvykle zvykem a je "slušné", že za studenty platí profesoři a nebo alespoň platí větší část útraty, což má za následek velmi zajímavou věc, která by se dala možná aplikovat i u nás. Tou věcí je, že se studenti nemohou vymlouvat, že nemají peníze (protože je propili že :-D) a profesoři si zase nestěžujou, že jsou žáci unavení a spí jim na hodinách nebo v laboratoři, protože oni sami na tom vlastně nejsou o nic líp.

Mějte se fajn a zase někdy, snad brzo, zase na přečtenou.

ラデク イエシュコ

PS: Dneska žádné fotky, ty budou až poté, co opravdu vyfotím zase něco zajímavého. :-)

Listopadové seance a výlety

Tak máme druhou půlku listopadu a já jsem se odhodlal pro změnu zase něco napsat. Začal bych klasicky trochou každodenních strastí a radostí. Nejsem si jistý, jestli už jsem to tu nepsal, ale co. Začal bych nakupováním. Obchody jsou tu otevřené většinou od desíti, nebo jedenácti ráno, pokud to nejsou potraviny a podobně, do asi sedmi až osmi večer. Co je dobré, je to, že ve všech obchodech pokud platíte, prodavač či prodavačka nikdy neschová vámi předaný obnos peněz do kasy dřív, než vám z něj vydá. Odpadá tak možné handrkování: "Ale vždyť já Vám dal tolik a tolik". Další věc je, že ve spoustě obchodů mají automatickou počítačku na vrácení drobných, která chyby asi nedělá, a bankovky vám vždy ukážou a přepočítají, asi jako když vybíráte peníze v bance. Když už jsme u těch bank. Bylo nám řečeno, že bychom si mněli zařídit Japonskou banku, aby nám na účet mohli lehce posílat stipendium. Problém je ale v tom, že než se naučíte používat bankomat, který nemá volbu jazyků a je jen Japonsky, chvíli to trvá. Dokonce ani některé větší, či celo-Japonské banky nemají bankomaty v angličtině. Rozdílem jsou bankomaty umožňující výběr ze zahraničních účtů s pomocí VISA karty a tak podobně. Ty jsou ale umístěny většinou v malých obchodech s potravinami provozovanými různými mezinárodními řetězci, hlavně americkými. Dobré je ale to, že tyhle obchody jsou zase otevřeny 24 hod. denně, takže se nezaseknete někde večer na nákupu, protože nemáte peníze. Bankomaty provozované bankami jsou povětšinou přístupné pouze mezi osmou hodinou ráno a pátou odpoledne a o víkendu jsou zavřené úplně (což ale nemám potvrzené pro jiné banky než je ta moje a ta moje je malá lokální banka, která má pobočky skoro jen v Miyagi prefektuře). Další věc je, že se tu vůbec neplatí moc kartou. Nejběžnější je hotovost, nebo něco ve smyslu šekové knížky, popřípadě pokud platíte něco pravidelně, můžete si požádat o automatické stahování z účtu. :-) No, to by snad pro dnešek k peněžnímu systému stačilo, nutno ale podotknout, že pokud máte nějaký problém, tak Japonci vždy rádi pomohou, pokud vám tedy rozumí, což je u velkého procenta z nich trochu problém. Dokonce i v bankách. Nejlíp jsou na tom kupodivu asi pošty a policisté, kteří musí mít asi kvalifikaci pro komunikaci s turisty.

Teď možná trochu víc k mému programu a co se mi tu vlastně za tu dobu přihodilo. Samozřejmě to nemůžu shrnout všecko naráz a ani si to teď všecko nevybavím, ale alespoň část.

Nejvýznamnější z tohoto měsíce byl asi dvojí výlet do Yamagaty, což je sousední prefektura. První výlet byl pořádaný místní Organizací pro studenty na výměnných pobytech, takže asi něco ve smyslu našich kanceláří pro mobility studentů nebo tak. Jeli jsme asi hodinu autobusem, kdy jsme po cestě viděli spoustu krásných kopečků a pahorků se stromy měnícími svou vizáž do podzimních barev. Po zmíněné hodině jsme dojeli k první zastávce. Byla to škola pro výrobu klasických keramických nádob, misek, mističek, konviček, atd. a našim úkolem bylo vytvořit něco vlastníma rukama, což se mi snad celkem povedlo, ale výsledek sem dám až poté, co ho obdržím, neboť musí prvně vyschnout, být vypálen, naglazurován, znovu vypálen a poslán, takže vzhledem k tomu, že jsme jeli 3. listopadu, tak tu bude asi příští týden, nebo týden poté. Další zastávka bylo muzeum Japonských krátkých básní zvaných Haiku (doufám, že si to pamatuju dobře). Tam jsme strávili nějaký čas prohlížením svitků a všemožných dokumentů, které se ale samozřejmě nesměly fotit, takže...asi smůla. Nakonec jsme se ale byli podívat na místo, které vám to snad všem vynahradí. Byl jím Yamadera Risshakuji Temple, což je jeden z nejznámějších chrámů této oblasti Japonska, možná jeden z těch více známých v celém Japonsku. Mohl bych se vám teď rozvyprávět o nádherných scenériích a pohledech, které jsem zde měl šanci vidět, ale bude asi lepší, když se podíváte na odkaz níže. Omlouvám se za kvalitu fotek, ale jak už jsem řekl někdy dříve, mobil je mobil a fotky od kamarádů pořád ještě nemám. :-D

http://atl.rajce.idnes.cz/Yamadera_Temple/

No, to by bylo asi vše o prvním výletě do prefektury Yamagata. Druhý výlet byl tuto sobotu s mým profesorem na Tohoku univerzitě a byl spíš zaměřený na práci. Pořádal zde seminář pro středoškolské studenty, a prezentoval zdejší univerzitu a v podstatě nanotechnologie studentům, kteří přišli do věku, kdy se musí rozhodnout co dělat dál a kam na univerzitu. Příjemné překvapení bylo, že jsme za pomoc při přípravě a prezentaci dostali zaplaceno, trochu jsem byl ale skleslý z toho, že jsem skoro ničemu nerozuměl, protože to samozřejmě bylo Japonsky. :-D Odtud fotky nemám, nezdálo se mi to tak zajímavé, abych to fotil a dával sem. Možná si ale, než odjedu zpět do republiky, vezmu fotky od spolupracovníků (kteří to samozřejmě fotili) sebou, ať vám to můžu ukázat.

No a teď asi poslední věc, o které se dnes zmíním. Je jí návštěva muzea ve zdejším městě. Plánuju si koupit knihu s exponáty, které tu mají, protože focení bylo sice pro některé exponáty dovoleno, ale zdaleka ne pro všechny a zdaleka ne všechny byly vystaveny (jako například čepele samurajských mečů, jejichž expozice se bohužel nyní přestavuje). Znamená to, že fotky odtud asi zase až doma, co ale mohu říct je to, že exponáty jsou tu zajímavé, alespoň některé z nich pro mě byly. Pro jiné lidi budou samozřejmě zajímavé některé jiné, ale co už. Namátkou vyberu soupravu k samurajskému meči zdejšího vládce a v podstatě zakladatele hradu v této oblasti Date Masamuneho, jeho zbroj, zbroje některých jeho válečníků, dopisy a nařízení občanům, ale i dopisy adresované jemu od samotného Šóguna (Tokugawa Ieyasu), atd. Jsou zde i expozice modernější a samozřejmě i starší, ale já jsem se zajímal nejvíc o tohle období :-).

Tak si myslím, že by to pro dnešek stačilo. Slibovat příští příspěvek nebudu, protože nevím, kdy se zase odhodlám, ale aby se neřeklo, tak vám určitě všem povím mnohem víc detailů po mém návratu.

PS: Pro dámy, možná i pro pány. Zde je odkaz na galerii několika dámských kimon (pro info, ty ceny jsou většinou psány v desetitisících jenů, takže mezi 30-70 tisíci korun není problém), plus je zde můj origami pokus a pod ním odkaz na videa z tanečních vystoupení studentů, které se konaly při příležitosti festivalu na místní univerzitě. Pardon za kvalitu zvuku, bohužel mobil a mikrofon na opačné straně, než byly reprobedny.

http://atl.rajce.idnes.cz/Kimono_plus_yoda/
http://atl.rajce.idnes.cz/Tohoku_Festival_2012/

Tak teda zase někdy na přečtenou.

Radek

Prolomení bariéry jménem lenost

No, tak je to tu, konečně se mi podařilo najít si trochu volného času a zase něco napsat. Přesněji řečeno překonat lenost, najít si čas a něco napsat. Jen tak přemýšlím, co by mohlo být dostatečně záživné na to, aby se to sem hodilo...

Z předešlého vyplývá, že se mi moc nechce a taky to znamená, že jsem spoustu věcí zapomněl. Každopádně začněme nějakými fakty. Obvyklá délka trvaní školy plus laborky denně přez týden = cca 11 hodin. Občas víc, občas míň. Co se týká cen, tak jsem se už vyjadřoval. Teď už snad jen něco k cenám bydlení ne na koleji, ale v bytě. Byt pro jednoho člověka na měsíc je asi 40 000 jenů, takže 10 000 ,- kč. Co se týče kolejí, ty jsou v přepočtu za 2 500,- plus voda a elektřina, takže asi 4 000 - 5 000,- kč. Tak teď k tomu, co se tu vyplatí. Zatím jsem zjistil jen pár věcí, které jsou levnější než u nás. První jsou ryby a mořské plody, ale tady výčet pro potraviny končí. Jen pro info 5kg rýže=cca 500,- kč. Z dalších věci jsou tu docela dost levné mobily se smlouvou, bohužel jsou nějak blokovány jen pro užití v Japonsku...snad to ale nějak půjde předělat, i když si nejsem jistý jestli máme v česku stejné kódování sítě. No a poslední věc, která mi příjde nejlevnější v porovnání s Českem jsou foťáky, které jsou tu o víc jak třetinu levnější, než u nás. K faktům by toho pro dnešek možná stačilo jen ještě koho to zajímá tak studium zatím těžké není, ale prý eště furt startujem, tak jsem zvědavý.

Teď k tomu pozitivnějšímu. V jednom předmětu se učíme Japonské kultuře a v rámci toho jsme vyjeli na výlet do hor, navštívit jablkový sad, klasický starý farmářský dům a soutěž v historických tancích mezi žáky základních škol v okolí. Kdybych to měl zhodnotit, tak tance byly zajímavé, i když občas málo různorodé, farmářský dům mi připomínal naše roubenky a doškové střechy, jen stěny nebyly tak tlusté, došky byly z rýžových stonků a dvěře se otevíraly odsunutím. Teď k jedné zajímavé věci. Když jsme se dostali do jabloňový sad zjistil jsem, že pan majitel, kterému je kolem 65 let všecky jablka v sadě otáčí, aby se jim dostalo sluníčka ze všech stran a v okolí otrhává listy. Nejlepší na tom ale je, že po tom, co mají jablka stejnou barvu a vypadají abych se přiznal fakt dobře, tak je Japonci většinou oloupou a nejí šlupku, z čehož jsem se málem potento ...no víte jak a co. Teď k výletu do hor. Tohle se mi fakt zamlouvalo, nejenom že jsem si při výletu do oblasti nějaký ten kilásek od Sendai připadal konečně jak v japonsku, ale dokonce nám vyšlo i počasí. Jinak ale k tomu podstatnému. Měli jsme v plánu jít na horu Izumi (tedy spíše se projít kolem ní) ale nakonec jsme ji jen vylezli snad ani ne do půlky, trochu se prošli no a pak šli dolů. Důvod byl ten, že učitel měl v plánu do půlky vyjet lanovkou a pak se projít, jenže foukalo a lanovka nejezdila, tak jsme museli po svých. Napadlo mě ale jestli je to v japonsku normální způsob cestování po horách - vyvézt se do půlky lanovkou a pak tradá už jen ta půlka nebo míň :-D. Shrnuto podtrženo jsem si to užil, ale musím si tam znova zajít někdy o víkendu vylézt až nahoru a nejlíp někdy brzo, ať ještě stihnu změny barev listí stromů. :-)
Ještě jsme si vyšli s kamarády na zdejší hrad, i když už jen zbytky a ještě víc zbytky po zemětřesení minulý rok. Snaží se, ale je to znát. No, co k hradu, snad jen to že níže jsou fotky a že byl vybudovám když to hodně zjednoduším celý ten historický vývoj jakýmsi Date Masamune(m). Fotka jeho na koni je níže.

Tak k výletu by to bylo teď pokud vás to ještě neomrzelo k jiným věcem. Občas se mě lidi ptají, když se bavíme po icq, co tu dělám, tak to shrnem do pár bodů. Jsem v laborce...když nejsem v laborce, většinou jím...nebo spím...nebo jsem na přednáškách ve škole...a nebo třenuju bojová umění, kterými prozatím jsou Aikido a začínám s Iaidem. Ještě jsem se chtěl zajít podívat na Kendo, Kyudo a Shorinji Kempo, ale nestíhám, snad někdy další semestr. Kdo neví co je co, strejda google pomůže. Pak si ještě teda občas najdu čas na to podívat se na net, doučovat se japonštinu, nebo se snad i úmýt, oholit a poklidit.

Tak, to by bylo snad pro dneštěk všecko. Pokud máte nějaké dotazy, komentáře jsou dole, nebo mi napiště přímo.

Mějte se fajn a zdraví vás Ježek.

PS: Fotky teda níže, tak už moc textu není, takže lepší pokoukání :-D. (Omluvte kvalitu, vše je foceno mobilem. Nějaké fotky z foťáků mám slíbené, lae ještě je nemám.)

 Zeď hradu (Sendai castle) Zatím to vypadá dobře.

 První náznaky pozůstatků zemětřesní.

 a tady oblíbený širokoúhlý pohled na město a okolí.

 A tohle nevím co je, ale vypadá to ok.

 Docela zajímavý strom. Jinak to co tu je na těch fotkách je jedno hradní nádvoří. Druhé se myslím opravuje a taky původní stavby už tu moc vidět není krom chrámu, krerý je dále.

 Date Masamune (doufám že to píšu správně) + japonci podávající výklad z historie.

 A ano, i Japonci trápí své čtyřnohé miláčky. Přiznat ale musím, že oblečky jsou roztomilé, problém mám jen s výrazy těch psů...

 Tak tady konečně zmíněný chrám (nevím jak se mu nadává...pardon, ono je tu těch chrámů nějak moc).

 Aáá...tady chrámové dveře pro personál a údržbu. Jak vidno technologie se dá uplatnit všude. Jestli je to ale ok, to nechám na vás.

 Vééélké rolničky...plnící různé věcičky ;-)

 Pohled na město z trochu jiného úhlu.

 a kdo se nudí, může se zabavit a pak mi poslat co tam je...mě se nechce :-D.

 Vystavená lokomotiva v jednom parku kousek od centra. Foceno v noci, takže nic moc...ale spravená je pěkně.

 Tady tančící žáci.

A tady jeden z jiné skupiny s jeho bubnem, a vedle si zkouší někteří ze zahraničních studentů masku jelena. Plus v vlevo video z vystoupení.

 Starý farmářský dům.

 A ta střecha je udělaná fakt zajímavě.

 Kousek vnitřních prostor.

 A tady už na hoře Izumi. (Nebo Izumigatake? Kdo ví.) Tak něco pod půlkou výšky.

 Tak kam? Poraďte...

 A tady vrchol...na kterém jsem nebyl....

 ...zatím...

 ...ale pohled z půlky kopce taky není k zahození.

 Nějaké další fotky...

...a poslední. Jen škoda že ještě nemám ty ostatní fotky. Byly krásně vidět hory město i moře v jednom záběru. Bohužel jen mobilem zatím. Mějte se a zdáár.