Tak zase po delší době něco píšu. Dneska mě napadlo jedno téma, které je asi všem zřejmé z nadpisu. Japonci jsou známí svou slušností k druhým lidem a je pravda, že se tak opravdu chovají, tedy alespoň valná většina z nich, která nebyla až tak zkažena západní kulturou. Slušnost tu potkáte na každém rohu, v obchodě, výtahu, když potřebujete poradit, nebo ukázat cestu, nebo třeba i v autobuse a v jídelně. To je tak obecně vyjádření mého názoru na poněkud odlišné chování místních obyvatel a něco, co by jsme se mohli učit. Pokud to vezmu z objektivního pohledu dají se zde lidé rozdělit do čtyř skupin. První jsou ti, kteří se chovají hezky, protože jim záleží na ostatních. Druzí jsou prostě jen slušní protože jsou za to placení a musí to předstírat. Ano, trochu teď přeháním, ale asi každý, kdo je tak dlouho v práci jako prodavači tady, nebo podobní lidé by za chvíli měl pouze ten tolik známý úsměv křečovitý, i když na začátku to byl úsměv normální či upřímný, a vůbec se jim nedivím. Třetí skupina jsou lité, kteří jsou slušní, protože je to tak naučili, protože je to normální, nebo je to prostě jen zvyk a nedostanou se tak do nepříjemných situací. Poslední čtvrtá a naštěstí nejméně početná skupina jsou lidé drzí a neslušní. Ty ovšem tady moc nepotkáte a i tak se ve většině případů skládají z cizinců, nebo těch, kteří byli nějaký čas v zahraničí, či si prošli mnoha útrapami a opravdu nemají náladu se starat o ostatní. Všechno ale má svou cenu, tato slušnost také, a i když jsem v úvodu psal, že je zdarma je třeba i něco dělat, a to chovat se stejně slušně i k nim, a tak abych to shrnul si myslím, že cenou za slušnost je být sám slušný a to třeba i tehdy, když ostatní nejsou slušní k vám a to platí nejen tady v Japonsku. Pravdou ale zase je, že pokud nejste na někoho slušný v Japonsku, může se stát, že už vás v životě nebude chtít vidět (nebo to aspoň bude všem tvrdit) a to třeba i když ten někdo je otec a syn. Pak už se to jen těžko napraví, protože Japonci jsou velmi hrdí, i když už né tolik jako před druhou světovou válkou, ale o tom snad jindy.
No a tak co jsem napsal, napsal jsem. Teď už bych snad jen podotkl, že slušnost, alespoň předstíraná, je občas lepší, protože vám nezkazí den, na druhou stranu vám to pak neumožní si některé věci pořádně a od srdce vyříkat ;-).
Abych to ale na závěr trochu odlehčil tak jiné malé zamyšlení. Pokud jdete v Japonsku pít se členy své laboratoře je obvykle zvykem a je "slušné", že za studenty platí profesoři a nebo alespoň platí větší část útraty, což má za následek velmi zajímavou věc, která by se dala možná aplikovat i u nás. Tou věcí je, že se studenti nemohou vymlouvat, že nemají peníze (protože je propili že :-D) a profesoři si zase nestěžujou, že jsou žáci unavení a spí jim na hodinách nebo v laboratoři, protože oni sami na tom vlastně nejsou o nic líp.
Mějte se fajn a zase někdy, snad brzo, zase na přečtenou.
ラデク イエシュコ
PS: Dneska žádné fotky, ty budou až poté, co opravdu vyfotím zase něco zajímavého. :-)
"cenou za slušnost je být sám slušný" Skvělý postřeh a skvělé téma Radku.
OdpovědětVymazatPřidám svůj, protože to vidím skoro každý den ve školce, každý den kolem sebe. Na vesnici, když jsme byli děti, nás učili, že máme zdravit (i kdyby jen proto, aby o našich rodičích nekolovalo, že mají nevychované děti.) Nevím jak na vesnici, ale ve městě je slušnost a úcta velmi nedostatkovým zbožím. Stačí jít na vycházku se psem. Je jen několik málo pejskařů, co pozdraví (ať tě znají nebo neznají). A to že já si vždycky počkám - stačí očima hledat oči toho druhého člověka. Ale ne, nic.
A u dětí, jakbysmet. Velmi málo dětí je naučeno zdravit. A když pozdraví, většinou použijí "ahoj" nebo "hello". My jsme říkávali "dobrý den" a to komukoliv kdo byl "dospělý", a tedy starší než my.
Ještě jednu příčinu to má. Studoval jsem život Mijamota Musašiho a přečetl pár knih jejichž děj se odehrával v reáliích Japonska (o filmech jako Poslední Samuraj nebo seriálu Šógun nemluvě) a z těchto zdrojů je patrné jak velký důraz byl v minulosti kladen na čest a na etiketu v osobním styku. Neumím si představit, že by Japonci seděli u stolu na místě hlavy rodiny, nebo, že by, když přijde nadřízený (ať už šéf podniku, mistr meče, otec nebo kníže), že by zůstali sedět a beze slova dál například obědvali! A to se děje u nás. Absence citu pro přirozenou i formální hierarchii, i absence přirozené úcty bez ohledu na hirarchii.
V Evropě to souvisí i s podivným postojem k emancipaci žen. Muž by měl ctít ženu a gentleman (což je vlastně Evropská, rytířská obdoba ideálu samuraje) to dělal a dělá. Je však s podivem, že mnoho žen (občas se zdá, že všechny) se domnívá, že muž úctu nezasluhuje. Ale v Japonsku to byla žena kdo zdravil muže první, kdo mu jako první prokazovala úctu. Já mám třeba zkušenost, absolutně absurdní, jak se mnou několik měsíců nemluvila (resp. odmítala mě pozdravit) uklízečka (!!!) v mé vlastní společnosti! :) A důvod? Ukázalo se, že si prostě myslela, že je žena a že je starší a tak nemusí zdravit, že ji já mám zdravit první. Už u mě nepracuje. Bohužel takových případů je daleko víc, pokud je člověk vnímavý.
Ještě jedna věc mě k tomu napadá. Nejen s kultem emancipace a jakési umělé rovnosti žen s muži je ta neslušnost a neúcta spojená, je taky spojená s kultem "sebevědomí" a sebeprosazení (onen americký trend, který dítěti nasazuje do hlavy, že je lepší než ostatní, aniž by to bylo možné o cokoliv reálného opřít). Děti nezdraví a lidé si neprokazují úctu, protože mají pocit, že jsou něco víc.. nebo že by měli mít ten pocit, že jsou něco víc.
A tak je,na společenské rovině, výsledkem těchto neutěšených poměrů skutečnost, že máme prezidenta, který je hrubý člověk, s úspěchem by se dalo říct hulvát.
Naštěstí cesta meče vede vnitřkem, srdcem člověka, vede jeho tělem a myslí a to je něco, co při velké disciplíně a opravdovém úsilí, může kultivovat a změnit v ryzí charakter bez ohledu zda venku prší nebo svítí slunce.
Dnes ráno jsem napsal tuto báseň:
Zanechat stopy
na vodní hladině.
Jak marný je to boj!
Když jarní déšť nepočká
půjdeme spolu.
Martin
Tak jen pro dokreslení, shodou okolností, dnešní článek:
OdpovědětVymazathttp://www.novinky.cz/domaci/292083-detske-gangy-trapi-mesta-cim-mladsi-tim-agresivnejsi.html
Martin
Nazdárek, ještě jednou.
OdpovědětVymazatTak k tomuhle komentáři by to chtělo možná i napsat nějaké nové krátké zamyšlení. :-D Souhlasím s tebou, že to jde s dětmi od desíti pěti, hlavně co se uznávání autorit týče a jakési bázně ke starším. Myslím si ale že si za to trochu můžeme sami. Kdybych já kdysi na základce jako malý skrček nasral deváťáky, tak mi to teda pěkně spočítají a moc nehledí na to, že by z toho mohli mít problémy. Bohužel, když jsem já byl v tom věku, nemůžu říct, že bych se nestaral o to, jestli to na mě náhodou nepůjde bonznout a tak jsem to radši nechal plavat a na to si asi naši mladí spoluobčané docela zvykli. Když by oni zbyli mě jako malého, tak bych to asi ani bonznout většinou nešel, bo bych byl bonzák a zbyli by mě znova. Sice by asi taky dostali výprask, ale to pro ně nebylo už nic světoborného a v dost případech na to byli zvyklí. Takže abych to shrnul, jde to s mladýma od desíti k pěti, ale může za to asi ta vychovávající generace.
Co se týče američanů, tak jsem jich tu dost potkal a můžu říct, že né zdaleka všichni jsou takoví jak píšeš. Může to být prostředím tady, nebo tím, že takový druh Američanů nepojede do Japonska, ale většinou s nimi docela vycházím a občas i oni sami přiznají, že jejich výchova a systém, který v Americe panuje není dobrý. Taky ale musím říct, že existujou vyjímky a potkla jsem dva nebo tří američany (nebo spíš přesněji dvě nebo tři američanky), které byli rozdováděné, rychle se opili a absolutně nevěděli, co je to slušné vychování a s kamarády z německa jsme se shodli, že to bylo už opravdu trochu moc. Nic jsme jim ale neudělali, ani moc neřekli. Spíš jsme se distancovali a postavili se v tichý odpor. :-D
Co se týče Japonců a japonské mládeže, tak na to mi nech čas. Chtěl jsem o tom napsat jeden nový článek, ale ještě jsem se k tomu nedohrabal. Dle mě to asi nebude odpovídat tvým standardům, které sis přečetl v historických knihách a tak tě to možná trochu popudí. Za to se omlouvám, ale budu se snažit brát to objektivně. Mlžu ovšem prozratit, že se to bude nést v duchu kombinace tradiční Japonské kultury a vlivů z moderního okolního světa, které se jim popravdě nepovedlo příliš dokonalým způsobem skloubit dohromady.
Jdeme k dalším komentům...
PS: Doufám, že paní uklízečka měla i jiné vady než nezdravení, kvůli kterým dostala vyhazov. Z mého pohledu bych z ní prvně dostal proč mě nezdraví a asi bych ale ani moc netrval na tom, aby mě zdravila první, hlavní je pozdravit (já ale nejsem žádný ředitel, ani učitel, ani mistr, takže nevím jak bych se choval, kdybych byl v takové pozici). Pokud by ale nebrala na zřetel můj úhel pohledu o tom, kdo má zdravit první a já jsem tady bohužel šéf, takže bych to neměl být já, ani po důkladném vysvětlení, tak tady už se asi nedá jinak pomoci a vyplynulo by z toho, že zde asi pracovat nechce, když nechce přistoupit na podmínky zaměstnavatele.